Gruzie                                                   Fotogalerie


 

     Gruzie

Výlet, který vznikl tak jaksi nevinně. Cestou na služebku zvoní telefon. "nejel bys do gruzie?" ptá se známý hlas. Uvidíme, říkám. Pár dní uběhlo, známý hlas volá znovu: "kupujeme letenky, tak jdeš do toho?" Sled okolností nedovoluje říct ano. Tak říkám, kupte si je, já se kdyžtak přidám. A přidal jsem se. Po několika dnech kupuju letenky do stejného letadla. S drobnými komplikacemi, jako třeba že vlak do Budapešti na který máme lístky jaksi nejede, nakonec vše dopadá tak, jak má. A nakonec nás přeci jen přivítalo gruzínské Kutaisi.

Popravdě, od této cesty jsem nečekal moc. Letenky byly opravdu za hubičku, tak proč nejet čundrovat tam, kde jsme ještě nečundrovali. Možná proto jsem byl velmi příjemně překvapen. Nejen krásnou přírodou, horami a místními lidmi. Cestování je zde velmi příjemné možná i proto, že tato země není svázána miliony pravidel, tak jako země Evropy. Pohyb a cestování je zde opravdu svobodné.

 

 
  Svanetie - první a nejdelší část cesty jsem absolvoval s kamarády - s Boccim a s Dušanem. Výborní parťáci. Jen Dušana jsem musel občas krotit, když chtěl za každou cenu stanovat na sněhu, i když bylo všude okolo spousta trávnatých a rovných míst jako stvořených pro náš stan. On má prostě sníh rád.
Hory Svanetie jsou krásné a vysoké, s vesničkami kde se zastavil čas dávno ve středověku. Vydali jsme se na trasu z Mazeri do Usguli, spávali v sedlech ve výškách přes 3000 mnm, po večerech pozorovali honící se bouřky, přes den si užívali nádherné výhledy, prostě paráda.
 
  Vardzia - místo se skálou jako ementál. To bylo první, na co jsem pomyslel, když jsem přijel na toto místo. Je to klášterní město z 12. století na břehu řeky Kury v tzv. Malém Kavkazu. Město, vytesáno do skály, původně sloužilo až pro 50 tisíc lidí. Dodnes je obýváno mnichy, kteří se starají o chod místního kostela. Cesta do tohoto města vede přes park Bjormi. Výhledy na zdejší krajinu nenechají cestou v maršutce niho usnout  
  Kazbeg - vyhaslá sopka s výškou 5033mnm a krásným okolím. Cesta sem vede přes vysoká sedla a už cesta sem je úchvatný zážitek. Mě se podařilo vystoupat do základního tábora ve výšce kolem 3600mnm. Výš to nešlo, protože vítr lomcoval i s kameny. A vyhlídka na lepší počasí nebyla. Tak jsem si užíval výlety po okolí a focení. Od tud je ten známý kostel Trinity s horami v pozadí.  
 

Tbilisi - hlavní město Gruzie. Po pobytu v horách je to jiný svět. Supermoderní architektura se mísí s původní zástavbou, s domy které se nejen rozpadají, ale rovnou padají místním obyvatelům na hlavu. Město, v jehož centru najdete skutečné, přírodní vodopády, potůčky a velkou botanickou zahradu. Centrum města tvoří skála,  která je z jedné strany osázena domy s typickými balkony a pod ní se rozpíná velkoměsto, z druhé strany osázená zelení, která volně přechází v zelené kopce a hory bez lidí. Tbilisi určité stojí za návštěvu. A to nemám rád velká města.

 

 
 

Chiatura - město, které se vylidňuje. Bydlelo zde 30 tisíc lidí, dnes je to sotva polovina. Spodní patra bytovek postavených za těžkého komunismu jsou dnes obývané dobytkem, kolem bytovek jsou hromady naštípaného dřeva na zimu, chlívky s dobytkem... Místní žijí život vesničanů se vším všudy, jen nje někdo zavřel do bytovek. Mimo jiné, se kolem města těží magnezium. Jinak je to díra. Tak proč sem? Právě proto, že je to díra. Komunistická deprese, rozpadající se bytovky a přes to všechno příjemní a ochotní lidé. A co ještě? Přes padesát let fungující lanovky. Byly postaveny proto, že město je uprostřed hor. Lidem lanovky zkrátily cestu do práce, zejména do magneziového lomu. Za padesát let na ty lanovky nikdo nesáhl, jak je tam pověsili, tak tam visí dodnes. Žádné moderní technologie, žádný upgreade. Kabinky na jednom laně, kdy jedna táhne druhou. Vše řídí bába z kukaně pákou. Brzdí, přidává, zastavuje. Ne že jí vlezete do výhledu, musí přece vidět, jestli už nemá začít brzdit. To pustí páku, lanovka se zastaví, a jde vás vyhnat :-)

 

 

 

                                                     

Katskhi pillar - to byl malý bonus po cestě do Chiatury. Skalní pilíř vysoký 40m, na kterém stojí malý klášter. V něm žijí asketičtí mniši. Nechtějí být rušeni okolím. Ano vede dolů malý žebřík, ale tento je zamčený. A není možné se dostat ani nahoru, ani dolú. Zásoby k mnichům putují malou lanovkou. Údajně se žebřík jednou v roce otevírá, ale kdo ví....